OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Noví F.O.B., nová sestava, nový vokalista, nová deska a i nový aranžérský rukopis. Od death metalu, jehož zástavy táborští bojovníci nesli od svého počátku, je na novince trendový vítr zavál více směrem k metalcore. Přibylo melodických vokálů, vícebarevných poloh hlasu a corovějších rifů. Nicméně nic to příliš neudělalo s největší slabinou kapely, kterou je absence opravdu zajímavých a silných aranžmá. To vždy byla a stále je ta největší překážka ambiciózních táboritů ke vstupu do první ligy tuzemské metalové scény, která se může směle vyrovnat do jedné řady se zahraniční elitou.
Novinka je i tak nejdotáhnutějším materiálem, který kdy F.O.B. vytvořili. Zvukový kabátec, propracovanost materiálu i žánrová barevnost jsou v porovnání s minulostí zdaleka nejdále. Největší problém současné tváře F.O.B. spatřuji ve vokálu, kde se sice střídá celá řada poloh, nicméně zdaleka ne u všech lze naměřit stejné kvalitativní hodnoty. Zvláště pokusy o melodické vložky trpí neuvěřitelnou vágností a nejistotou a silové řevy nemají potřebnou šťavnatost. Oproti nim ty nejextrémnější zákoutí hrdla nového vokalisty kapely jsou na velmi solidní úrovni.
„The Dice - Seventh Dot For Certain Victory“ je vystavěno na soutoku thrashe, death metalu a metalcore. To vše v jakémsi oldschoolovém balení. Rozhodně nehledejte ve spojení deathu a metalcore deathcorovou současnost, breakdowny nebo tapované úlety. Elektronické dobarvovátka mají pouze úlohu nepříliš pikantního koření na pozadí, které zbytečně neruší a pouze lehce obzvláštňuje výsledný dojem. Prozatím nejsilnější desce táborských deatherů však stále chybí jisté množství pro ucho atraktivních a dostatečně invenčních míst, které by mě donutily se k této desce stále vracet a to je škoda. Instrumentální předpoklady k natočení zajímavého materiálu v intencích žánru tu totiž rozhodně jsou.
Prozatím nejdotaženější deska táborského bratrstva je stále poněkud chudá na opravdu zajímavá místa a místy nejistá ve vokálech.
6,5 / 10
1. The Dice
2. Frozen
3. Shape Edge
4. Dead Eyes Mirror
5. Growing
6. Spam Exported
7. Untreatable Bastard
8. The Obligation
9. Just Falls
10. Time
11. The Obligation
12. Growing
The Dice (2008)
Default (2005)
Follow The Instructions (2003)
Blame? (MC demo) (2000)
Fobia (MC demo) (1997)
Only Dead Can Survive (MC demo) (1996)
Vydáno: 2008
Vydavatel: IFA records
Stopáž: 44:18
Produkce: FOB
Studio: Kocis sound & records
Dobré, byť hodnocení sráží "nevýrazný" zvuk.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.